Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj. O lásce šeptal tichý mech; květoucí strom lhal lásky žel, svou lásku slavík růži pěl, růžinu jevil vonný vzdech. Jezero hladké v křovích stinných zvučelo temně tajný bol, břeh je objímal kol a kol; a slunce jasná světů jiných bloudila blankytnými pásky, planoucí tam co slzy lásky. I světy jich v oblohu skvoucí co ve chrám věčné lásky vzešly; až se – milostí k sobě vroucí změnivše se v jiskry hasnoucí – bloudící co milenci sešly.
Был поздний вечер - юный май, Вечерний май - томленья час. И горлинки влюбленный глас Звучал, тревожа темный гай. Был полон неги тихий мох, Цветущий куст о грусти лгал, И соловей изнемогал, Услышав розы страстный вздох. И озеро тайком грустило, Тенистый брег ему внимал И воды кругом обнимал; А в небе дальние светила Чредою голубой блуждали, Как слезы страсти и печали. Летели в храм любви они, И в ожиданье сладкой встречи Друг к другу мчались издалече Те перелетные огни.