V čekárně samoty zní listnatej čas rezavý vteřiny jsou kříž se stínem v osudu a ty pořezaná od krystalů tmy nikdy jmenovaná, vlastně stejně jako my. Básníci a blázni, strácíš se nepoznaná na křídlech úsměvů klauna, úsvitem obelhaná, ticho ti vklouzlo mezi rty, a pod první slzou cítíš bolest vlastní nahoty. Uprostřed výkřiků, ústa plný hořkých slin, v bílým přelivu dne už nemáš ani stín, už nejsi děvčátko s mašlí, přesto ten věčně prázdnej klín. Možná v tý bolesti, že konečně mi rozumíš, že stejně jako ty já vnímám svoje okolí, že stejný je bejt blázen a básník a blbost je, že klauna srdce nebolí.
Ref: Světla v manéži přestaly hřát, hlediště je prázdný srdce zůstalo stát, mávnutí křídel, představení končí, potlesk doznívá, být divákem osudu, když se nikdo nedívá, a přesto se usmívá, má v srdci bolest, s pláčem usíná.
Do srdce ti fouká průvan, sutiny lásek mu v křeči rozvírají stěny dokořán, do krátkých tepů skryto za bizardní melodií, rozdělí tóny jako pokoj stíny žaluzií. Dětství ti proplavalo mezi prsty, už jsi unavená, z toho, že pro svět jsi jen holka, co nic neznamená. Možná pod rouškou osudu ti zbledla tvář, tak obracíš je v proudu dní jak prsty kalendář, skloněná nad piánem, co nevydalo ani tón, z venku ti fouká vítr do záclon, ztrácíš se před očima jako večer v tmách a v srdci je přání víc než mostů v Benátkách. Teď už se nesmíš ptát, proč básník musí psát, nesu tvou bolest na bedrech a přesto musím vstát, pro mě jsi krásná, když cítíš to co já, uprostřed světa a přesto navždy samotná. S pocitem marnosti a povinností milovat, a s duší rozervanou na kusy se musíš smát, tak jako blázen nebo básník svýmu okolí a blbost je že klauna srdce nebolí.
Ref (2x): Světla v manéži přestaly hřát, hlediště je prázdný srdce zůstalo stát, mávnutí křídel, představení končí, potlesk doznívá, být divákem osudu, když se nikdo nedívá, a přesto se usmívá, má v srdci bolest, s pláčem usíná. Světla v manéži přestaly hřát, a hlediště je prázdný srdce zůstalo stát, mávnutí křídel, představení končí, potlesk doznívá, být divákem osudu, když se nikdo nedívá, a přesto se usmívá, má v srdci bolest, s pláčem usíná.