V půl 3 ráno zvoní telefon, zkouším ještě čekat, jestli já nebo on. Pak zvedám ten krám ať vezme ho ďas, však váznou mi slova, když slyším ten hlas: ,,Heil kámo sorry já chci jen říct, že balím kufry a sbohem ti říct já nemůžu čekat až přijdou si pro mne, nechce se mi hnít ve vězeňském hrobě. Za vodu mizím už mě tam trochu znaj, tam bílí muži svou zemi maj. Né já to nevzdal, lehce to neříkám znáš mě nejsem krysa co první utíká. Nechal jsem tu mámu svou holku, celý svět, tak mi věř, že se vrátím jednou zpět. Až pochopí lidé ti slepí a hluší, komu má patřit zem, komu srdce v hrudi buší až cizí výhřevná rod řekne stůj, zas země Česká bude domov můj!!!“ Pak zavěsil a neslyšel jsem víc, vždyť já chtěl ještě tolik věcí říct. Však bylo ticho od okna zavál chladný vzduch, tak měj se brácho ať tě provází Bůh!