ZASNĚNÝ, ZOUFALÝ, VYSNIL SI, ACH, VYSNIL SI BOHYNI. MNOZÍ MU SPÍLALI, KDYŽ O PŘÍZEŇ, KDYŽ O PŘÍZEŇ PROSIL JI. PRO JEDNY BYLA MÚZOU, TY U SRDCE, ACH, U SRDCE RANILA. PRO DRUHÉ ZASE LŮZOU, TY RADĚJI V NÁRUČ SVOU PŘIVILA.
NEJPRVE VYSNIL SI JEJÍ SRDCE. A POTÉ VYSNIL SI I JEJÍ TVÁŘ. O KRÁSNÉM TĚLE SNILY JEHO RUCE, TO ABY ZAPOMNĚL JÍ VYSNÍT TAKÉ SVATOZÁŘ.
PROČ?!
NEVÍM JAK DÁL, TOŤ VŠE! TEN PŘÍBĚH SNAD MI VŠICHNI PROMINOU, VŠAK KREV V MÝCH ŽILÁCH VŘE, BY JEN POMYSLEL SI NA JINOU! A PROTO VPRAVDĚ NEVÍM PRO CO ŽÍT. A ROZHODNĚ NEJSEM MEZI TĚMI, KDOŽ SE S NĚKÝM LITĚ BUDE PŘÍT, ŽE SVĚT VSKUTKU NENÍ POSET BOHYNĚMI.