Obtěžkán démonem mysli, ruce bezvládně podél těla, v zapomnění všechny smysly – čas Uvědomění – chvíle smělá! Je tomu již mnoho let, co pohřbeno mé jméno, kdy do šutru črtáno několik vět – na cestách posledních věno. Nad hrobem kroky i nicota a kol mě tupého ticha hluk, v němž skelet, také jistota, že celou mou už pouze buk. Polibek tří cifer čekání ukončí, lomoz, tlak a náhlá změna rozplynutím „odpočinkem“ zatočí, když působení nová je scéna! Prost okovů, za sebou žalář dřevěný, vysvobozením stal se propadlý hrob: v čekání Poznáním stavěný, v síle své již pražádný strop! Promlouvám se Starobylými teď, v universech protnut světy, a ty, tvore planě žijící, hleď: Já ten, jenž pohřben před sto lety!