On: Já kdysi s úsvitem ti říkal častokrát, že jsi mé slunce, o němž nikdo nemá zdání. Řek jsem to vážně, jenže nesmíš to tak brát, přeháním rád, to bude tím.
Ona: Já kdysi s úsměvem ti řekla častokrát, že jsi mé slunce, které vyšlo v pravou chvíli. Slyšels to správně, jenže nesmíš to tak brát, bezpočtukrát člověk se mýlí.
Oba: Slunce je fér, to nezaspí a hřeje záda. Vysvitne včas, když naprší ti do mikáda. Nechce nic mít, nic nedluží a svítí stejně na moji tvář, na dlaně tvé. Slunce je fér, to nešidí a hřeje pláže, odvede své a neslíbí co nedokáže. U hlavy měj si svatozář a třeba hřej si, slunce ty nejsi.
Ona: I když máš spoustu chyb, tak já ti rozumím a slabší stránky tvé ti vůbec nevytýkám. Ani já nejsem tvoje slunce, pokud vím, netrap se tím, to se jen říká.
Oba: Slunce je fér, to nezaspí a hřeje záda. Vysvitne včas, když naprší ti do mikáda. Nechce nic mít, nic nedluží a svítí stejně na moji tvář, na dlaně tvé. Slunce je fér, to nešidí a hřeje pláže, odvede své a neslíbí co nedokáže. U hlavy měj si svatozář a třeba hřej si, slunce ty nejsi.
Už raděj mlč, a dívej hvězdy jsou ty tam, přichází úsvit, velké slunce hlásí ráno, co přát si krásnějšího nad ten zázrak sám, že ty mě máš, že já tě mám.