On: Já kdysi s úsvitem ti říkal častokrát, že jsi mé slunce, o němž nikdo nemá zdání. Řek jsem to vážně, jenže nesmíš to tak brát. Přeháním rád. To bude tím.
Ona: Já kdysi s úsvitem ti řekla častokrát, že jsi mé slunce, které vyšlo v pravou chvíli. Slyšel jsi správně, jenže nesmíš to tak brát. Bezpočtukrát člověk se mýlí.
Oba: Slunce je fér, to nezaspí a hřeje záda. Vysvitne včas, když naprší ti do mikáda. Nechce nic mít, nic nedluží a svítí stejně na moji tvář, na dlaně tvé.
Slunce je fér, to nešidí a hřeje pláže. Odvede své a neslíbí, co nedokáže. Kol hlavy měj si svatozář a třeba hřej si. Slunce ty nejsi.
Ona: I když máš spoustu chyb, tak já ti rozumím. A slabší stránky tvé ti vůbec nevytýkám. Ani já nejsem tvoje slunce, pokud vím. Netrap se tím. To se jen říká.
Oba: Slunce je fér, to nezaspí a hřeje záda. Vysvitne včas, když naprší ti do mikáda. Nechce nic mít, nic nedluží a svítí stejně na moji tvář, na dlaně tvé.
Slunce je fér, to nešidí a hřeje pláže. Odvede své a neslíbí, co nedokáže. Kol hlavy měj si svatozář a třeba hřej si. Slunce ty nejsi.
Už raděj mlč a dívej, hvězdy jsou ty tam. Přichází úsvit, velké slunce hlásí ráno. Co přát si krásnějšího nad ten zázrak sám? Že ty mě máš, že já tě mám.