Když ona přišla na můj sad, vše právě odkvétalo. Tak nevrle a tulácky v obzoru slunce spalo.
Ó, proč tak pozdě? řek jsem k ní. Poslední slunce na sítí, zvony mi v mlhách umlkly, jsou ptáci v travách ukrytí, mé louky teskní vůní mdlou a vody sešeřeny jsou a přes přívozy stíny jdou a všecko planou je už hrou.
Že do daleka odplout chci kams na zelené ostrovy a zdvihám vlajky na stožár a bílé plachty, lanoví.
Vás tenkrát z jara čekal jsem... V obzoru modrý zvučel jas. Já napjal struny z paprsků, by echem chyt se v nich váš hlas.
Nuž rcete, kde jste tenkrát byla? A pod jakými zeměpásy? Nuž, rcete, čí jste jaro žila? Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?
Kde horké noci zpívaly vám v okna otevřená? Má duše marně toužila tím tichem uděšena.
A teď! kdy nevzpomněl jsem snad, vše se tu chystám zanechat, na plavbu bych se vydal rád, proč jdete vadnout na můj sad?
Pro vás tu slunce nehoří a nevýskají pohoří. Nám nikde louky nevoní, zpěv nezní v našem pomoří, chci odplout sám a poslouchám podzimu pohádkové hlasy, jdu hledat Nové království.
Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?
Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/antonin-sova/kdo-vam-tak-zcuchal-tmave-vlasy-jeste-jednou-se-vratime.html#ixzz2nnY0Gwwk