Zemřela matka a do hrobu dána, siroty po ní zůstaly; i přicházely každičkého rána a matičku svou hledali. I zželelo se matce milých dítek; duše její se vrátila a vtělila se v drobnolistý kvítek, jimž mohylu svou pokryla. Poznaly dítky matičku po dechu, poznaly ji a plesaly; kvítek v němž majíc útěchu, mateřídouškou nazvaly.- Mateřídouško vlasti naší milé, vy prosté naše pověsti, natrhal jsem tě na dávné mohyle- komu mám tebe přinésti? Ve skrovnou já tě kytici zavážu, ozdobně stužkou ovinu; do širých zemí cestu ti ukážu, kde příbuznou máš rodinu. Snad že se najde dcera mateřina, jíž mile dech tvůj zavoní; snad že i najdeš některého syna, jenž k tobě srdce nakloní!