Březnový podvečer hladí měkkými dlaněmi zem, vlhkou a vonící všemi květy příštího jara a léta, a kos nad hlavou nám sladce zpívá. Na všechny smutky dnes zapomeneme. Bolestem a zklamáním vlídně zamáváme na rozloučenou šátečkem úsměvu. A budeme si povídat jen a jen o krásných věcech. Já tobě povím o kouzlu lidského hlasu, v němž se chvěje tlukoucí srdce a duše se otevírá dokořán. Povím ti o sladkosti slov, která vystelou květinami cestu od člověka k člověku. O stiscích rukou, které mi dávají jistotu, že nejsem sám. O hudbě ti budu povídat, o hudbě, která mi proměnila ve zvuk to, co pro tebe má tvar a barvu. Šero gotických katedrál, honosnou nádheru barokních zámků i galantní titěrnost rokoka. Melancholii skandinávských fjordů a finských jezer se smutnými labutěmi i pestrost orientu. A ty mi povídej o dálkách zamlžených dechem pařící se země, o prchavých barvách hasnoucího západu. O nebi s přibývajícím měsícem a rozsvěcujícími se hvězdami. O věcech, kterých se já mohu zmocnit jen slovy básníků a snem. O tom všem povídej v tomto březnovém podvečeru, kdy voní vlhká zem a kos tak sladce zpívá. Ne, abych litoval ztráty toho všeho, ale abych i já miloval tu krásu, která se mi stala nedosažitelnou.