A je mi z tebe špatně, je mi z tebe ještě hůře, nožík zlomil se mi kdesi v manikúře, obočí si vytrhávám pinzetou, až budu jako klaun Ferda, kdo bude chtít mi úder dá a já na dvoře divadla opiju se s Markétou.
Svobodný jsem jak Ikarus, z křídel mi kape vosk a dole bliká Rus, opodál Evropa a já jsem pánem svého života, je sobota a dole malé tečky jako lidi, bílí, černí, žlutí, arabi i židi, ti, co slepí jsou i ti, co vidí, navzájem se nenávidí.
Je to tak. Ty dny, kdy psával jsem ti třicet esemesek denně jsou už pryč, to spíše najdu jehlu v seně nežli zbytky kuráže nechat se urážet, studená jsi jak kostka polévkové směsi, kterou kdosi kdesi za pár korun kupuje si a pak pomalinku polyká u garáže.
Svobodný jsem jak Ikarus...
V kulisách laciného dramatu se těžko zlobit na tátu, že kapsy nosil obrácené ven a bez rozdílu všem říkal: Dobrý den ! Těžko si mámu kreslit modrým progresem, když noc je výkresem a z dětství si nesem s Jakubem Arbesem své těžké deprese na chodbě po plese.