Osmého listopadu šestnáctset dvacet u letohrádku Hvězda na Bílé Hoře zůstal z vojsk Království českého poslední praporec - moravský praporec Šlikův. U zdi letohrádku padl do posledního muže. Píseň nazvaná Poslední Moravan.
Pod bílou zdí má bláto barvu perleťovou a zvony odletěly za větrem do Říma, obzor se rdí, můj táto, hanbou šarlatovou už jsme tu osaměli, z kříže se nesnímá.
Prapory mdlé už pálí ruce vlajkonošů, jen oči pod přilbicí snad ještě doufají, a mlhy zlé se valí do děr od hrabošů i do ran na orlici, kterou už poutají.
®: Rudý kohout na obzoru roztahuje spáry, hřeben větru rozčesává pera plamenná, věřili jsme na pokoru u popravčí káry, zlatá doba nenastává, bude kamenná.
Je prý to ctí až na dno, zůstat pod prapory, mít duši nestydatou a mozek bez ceny, být králem lstí a snadno vzít si bez pokory na svatbu se Zubatou železné prsteny.
Není to med, zas píti číši vrchovatou a věřit na proroky v chorálu polnice, sto černých let nám svítí hvězdou jedovatou na erbu pro otroky - pro naše dědice.