Nocí světélkuješ, vždy když bloudím a loudím ze tmy jas, malířům slov do palet se vkrádáš a zas… Mezi rty mi změníš v jemné chvění ten rým, co má na váhách tíhu snění, a já…
Pak z hlubin moří Ti vesmír stvořím, z rytmů ticha hlas, co dýchá, a z vodní pěny tělo ženy...
Nocí světélkuješ, vždy když s bděním změním se v tón všech harmonií, v symfoniích jak zvon rozezníš mě a v roztříštěné světy, co v nás tiše spí, se rozložíš v dva leknínové květy...já vím…
z hlubin moří Ti vesmír stvořím, z rytmů ticha hlas, co dýchá, a z vodní pěny duši ženy...