Tou cestou, tím směrem prý bych se dávno měl dát. Když sněží, jde to stěží, ale sněhy pak tají, kus něhy ti za nehty slíbí a dají víc síly se prát, na dně víc dávat, než brát. A i když se vleče a je schůdná jen v kleče, donutí přestat se zbytečně ptát,
jestli se blížím k cíli, kolik zbývá víry, kam zvou svodidla, co potmě mi lžou, zda couvám zpátky a plýtvám řádky, co řvou, že už mi doma neotevřou.
Nebo jít s proudem, na lusknutí prstů se začít hned smát. Mít svůj chodník slávy a před sebou davy a přes zkroucená záda být součástí stáda.
Ale zpívat a hrát, kotníky líbat a stát na křídlech všech slavíků a vlastně už ze zvyku přestat se zbytečně ptát,
jestli se blížím k cíli, kolik zbývá víry, kam zvou svodidla, co potmě mi lžou, zda couvám zpátky a plýtvám řádky, co řvou, že už mi doma neotevřou.
Jestli se blížím k cíli, kolik zbývá víry, kam zvou svodidla, co potmě mi lžou, zda couvám zpátky a plýtvám řádky, co řvou, že už mi doma neotevřou.