Mám moře skryté v hoře z tenkých stěn, až naplní mě, odpustím ho ven a pak ve mně zhasne všechno to krásné, já zůstanu stát na jednom z jeho břehů akorát...
A roztříštím rým něhou bodláčí, rezonancí v kruhy se stáčím do prázdných rámů... Vodopádů stín květinám smáčí listy do vín, v dužinách kráčím porcelánům.
Slzivou bouří zapírám výlety snů, trombóny třpytu roztroubí je v hlas, vyřčené potají, hned u rtů zatajím a skryju v list, až v nebezpečném bezpečí svému moři začnu číst...
Že roztříštím rým něhou bodláčí, rezonancí v kruhy se stáčím do prázdných rámů... Vodopádů stín květinám smáčí listy do vín, v dužinách kráčím porcelánům.