Kdybych měl Cadillac, mohl bych tě svízt, mám jen prázdný kapsy a pak už nic. Říkáš, že nic nechceš, si hodná, to já vim, jako frajer bez zázemí, si moc nevěřim.
Chodíš do školy, já dělám brigády a vim moc dobře, co tví rodiče o mně říkali. Evo, ten není pro tebe, s ním si nic nezačneš. Buď ráda, že se zajímaj, i když je to lež.
Moje máma ke snídani pila krabicový víno a táta brzy po porodu, zdrhnul s jinou. Když chytím tvoji ruku, prostoupí mě teplo, jsme tak trochu v pasti, snad to chápeš, Evo.
Tak ti píšu, pojď se naposledy projít ven, proplujeme spolu město, je to jako sen. Sedíme na kopci a sledujeme tiše dálnici, ozvěny aut nad náma, hvězdy jsme tak malincí.
Před osudem, co nezlomíš, jak proutek o koleno, předsudky jsou beton a zdí dáme si čelo. Utřu ti slzu a uvidíš, že jednou zapomeneš. Promiň, já jsem chlap, a chlapi nesměj brečet.
Ref x2: Znám lásky, bez dobrýho konce a patrony mívaj chladnou ocel, a proto bude lepší, když udělám si výlet, z kterýho se k tobě, už nikdy nevrátím.
Chtěl jsem odejít, nevěděl jsem jak to říct, chápeš? Slzy ti tekly, ze dveří řek sem ti ať uhneš, ať se mi nepleteš do věcí, který jsou jen moje. Všechny ty slova, v tý mí hlavě, jsem dal hnedka tobě a teď to lituju, mrzí mě to. Všechno jsem nechal ležet na zemi, kdo zvedne si to je mi jedno, ne jen si nalhávám, přitom se každej den dívám a zůstávám čekat na svůj sen, kterej by měl přijít, nemůžu tě zapomenout, nemůžu se zabít, pro tu marnou chvíli, která už je pryč. Pro tu marnou chvíli, která mě učí žít. Nechci to znát, nechci vidět další příběhy, rozvrácený životy a pohmožděný osudy . Všichni ti lidi, co jsou zklamaný z tý náhody, když už je to pryč a přichází čas pro slzy.