Den se v růži skryl a z růže vůni bral, tím jsi dlouho žil a kráse přísahal. Mám už v tváři sníh, to léta můžou být, s prázdnem slůvek tvých si sotva v písních znít.
To víš, že zůstanou, jak loukám tváře kvést. Dál v knihách všech zázraků, mou písní zníš dál.
To víš, že půjdem k nám, jak cestám zbývá jít. Též dveřím, co zívají, jak náruč toužení, já dlaň tvou stále znám.
To víš sny zůstanou, a možná může nás hřát, zas dál pár slůvek tvých, když poznáš stůl a nůž.
S příliš krásnou lží se loučit náleží, vítej k nám, vítej k nám ten stůl tu máš.
Už náruč znáš, jak chutná prázdná číš, přijď zas k nám, ať sám už víš, jak ve dvou dá se žít, až přijdeš zpátky k nám.