Marnost - Balada o snu (pt. II) | Текст песни

• Тексты песен
• Marnost
• Balada o snu (pt. II)

V špinavé ulici na předměstí
bydlel mládenec jménem Jan.
Měl dobré srdce, slabé pěsti
a modrou pracovní zástěru.
Městem se brouzdal k večeru
a ve světel barevném kolotoči
mu narůstaly bolavé oči,
jež všechno skutečně viděly
a do srdce krutě křičely:

Tady jsou paláce, - tady podkroví,
tady jsou sytí, - tady hladoví,
jedni jsou otroci, - druzí diktátoři
a všichni jsou choří.
Svět je jak srdce kulatý
a je-li do půle rozťatý,
- umírá.

Po městě chodil smutný Jan,
ze všech stran očima dobýván,
toužil a trpěl a přece chtěl žít,
svět na vážkách spravedlivých vyvážit,
neboť člověk na svět přišel a proto tu je,
aby se stával tím, co země potřebuje.
Nechť je jí pokrmem, - jestli hladem sténá,
nechť je jí hladem, - je-li přesycena.

Po městě bloudil,
v ulicích chodil,
hvězdy mu nepomáhaly.
Vrátil se domů. V světnici nízké
okno a tři lidé spali.
Na houni uleh' bludný Jan
a oči zející do dvou ran
tiše se zavíraly,
tiše se zajizvovaly.

Sotva se víčka zavřela
nad dvěma modrými ranami,
srdce jak semeno zalité slzami
rozrostlo se mu po těle
v krajiny šťastné a veselé.
Neviděl paláců, neviděl podkroví,
zmizeli žebráci nuzní a hladoví,
po světě bez bídy, bez chamtivosti
chodili lidé chlapecky prostí,
stateční jak montéři, moudří jak inženýři,
co stavějí mosty z básní a tónů
a hlavně z železobetonu,
aby spojili se zemí zem
a srdce se srdcem.

Jan rozpřáhl ruce;
velkou láskou jat
chtěl vše to jak svou milou ohmatat,

však běda, běda!
- oči - rány nezhojené náhle roztrhly se,
zřel jizbu, jež je jitrem bledá,
činžáků střechy lysé,
skutečnost dvěma hřebíky se v srdce probila mu,
a poznal, že vše byl jen sen
z bídy, slaboty, klamů.

Sirény rozkaz zahoukly,
Jan utáhl si pás,
šel včera a šel předevčírem
a dneska půjde zas.
Dnes ulicí však nejde sám,
sen krásný naň se věší,
bylo-li včera těžké vše,
dnes je to ještě těžší.

V předměstské ulici bydlela též
dívka jménem Marie.
Na šicím stroji každého dne
deset košil ušije.
S Janem kdysi setkala se,
když večer v město pad,
Jan ji objal teple v pase
a povídal, že má ji rád.
Pak častěji spolu chodívali
a o lásku se dělívali.

Toho večera sešli se zas.
Jan hlavu měl svěšenu,
propadlý hlas.

"Dnes v noci, Marie, zdálo se mi,
že žíti lze lépe na naší zemi.
Však s ránem jsem poznal, že to byl sen,
a snem tím jsem k smrti nemocen,
neb přes den jak líbezné strašidlo kráčí přede mnou
železným nábřežím, ulicí kamennou
a stane-li, průsvitný

Marnost еще тексты