Mít rád bližního svého, co na tom je tak zlého? Avšak já jsem v rozpacích. tělem svým jej hřát nebo mám mu tvář jen vzácnou mastí třít?
Hřích jak stín mě doprovázel bez citů, bez extáze. Je ten tam. Dnes vyčítám city spousty mužů z dávných dnů. Zda soudí mě, se ptám? Na to se ptám.
Nevím, jak s tím hnout, průchod citům dát. Je to muž, ne Bůh! Jako led chci tát. Na věky věků být pouze s ním! Proč se touhy vzdát?
Znám dost mužů, jejich vášní. V čem je však tenhle zvláštní? Příčinou je vlastně on, že už nejsem hříšnou, tedy tou, co dřív, a k pláči mívám sklon, mám k pláči sklon.
Na věky věků být pouze s ním! Proč se touhy vzdát?
Vím však, kdyby z nenadání zapoměl, co mu brání, a na mě sáh, mě uchopil, pak zřel by tvář, mou v rozpacích. Jen pouhý sen by zbyl. Jen sen by zbyl. Jen sen by zbyl. Jen sen by zbyl.