Do jezer stíny lesů padaly
a dorůstalt v prales mlčenlivý
V mé duši bolesti nechaly,
svých stínů protest děsivý a živý.
Jen podle slunce, vteřin, doby dne,
ty stíny dloužily se nebo hasly
Úsměvy horké mělo poledne
a stíny západu se chladem třásly
I bolest má ve věčných proměnách,
z mé duše mizela nebo celou kryla
Dle slunce, oblaku na horách,
dle touhy již se marně rozbouřila
Chci dnes čistý jak paprsek pouhý
hořet mezi smrtelníky,
Věčným úsměvem své touhy...
Monika Načeva еще тексты
Оценка текста
Статистика страницы на pesni.guru ▼
Просмотров сегодня: 3