Jde déšť a já jdu s ním, jdu městem, jež znám a hledám stopy včerejší, včerejší, jdu stejným směrem jak dřív a vzpomínám a všechno zdá se krásnější.
Ach, lásko, voníš deštěm, tady jsi řek, myslím, že vítr tehdy vál, vítr vál, jsou to už stovky let, kabát jsi svlék a byl mi velký, ale hřál, krásná lásko.
Jak dlouho dlouho ještě půjdu ti vstříc, člověk je velmi krátce živ, krátce živ, má lásko voníš deštěm, jsi z plískanic, však hřeješ stejně jako dřív.
I déšť jak dřív je stejný i já já jsem táž jen cosi skříplo v orlojích, v orlojích, byls tu a stále jsi jenom se ukrýváš, jdu deštěm ve tvých šlépějích, ó má lásko.