Svítí ti slunce v dlaních? Jsou tak teplé a živé a já po nich toužím moje ruce jsou chladné A slunce mi spaluje melancholické vědomí našel jsem cestu k euforii ale každé ranní probuzení Zabíjí touhy a já nemám tolik síly doufat tak dlouho tak dlouho probudit se do snu kde vidím Květiny poletovat údolími stínů mých stínů mého prostoru chytám vás něžně mé snové fialky Do studených dlaní chci vás hladit po květech se slzami v očích a pohodit do jezera smutku Jako ten nejkrásnější nejbolestnější monument naděje fialko snová krví z mé paže ti posílám Vzpomínkový polibek na tvou neposkvrněnost splyňme tohle léto spolu Harmonie naděje a bolestí