Ten čarovně temný les mě skrývá cestu svou Doufám ne marně dnes v něj vnořím duši mou Jakýs starý sen mě nutí do zdejších krajů Dlouhé roky říká: "jdi, vydej se na cestu!"
Zahalený lesa tmou už zanedlouho jsem Kvílení zvěře ruší teď v mojí mysli klid Strachuji se neznámého a ten divný sen Co děsí mě svým tajemstvím, musím proň najít klíč
Znavený už cestou svou usínám na stromě Ten sen se zase navrací mě čeká krušná noc Křik mladých od káněte jež leží tu v hnízdě Nedá mě chvíli spát teď už toho mám dost
Po noci strávené v korunách jsem znaven ještě víc V ptačím hnízdě nacházím jen mrtvá mláďata Prolezlá jsou mravenci jak po smrti deset dní Vždyť večer ještě živá byla toť smutná záhada
Už dávno přece musí být rozjasněný den Po světle ani vzpomínka, stále v temnotě Co děje se tu v těchto místech je horší nežli sen V hrůze pomýšlím na útěk stejnou cestou zpět
Na chladné zemi však už není cesta jako dřív Zděšený mám hrůzu z těch míst tajemných Návrat zpět tu smysl ztrácí kam uniknout nevím Sen odvahu dodává, říká:" jdi, kde je stín!"
Nezbývá než uposlechnout představy mé hlas Pronikám do hloubi mrazu stále níž a níž Když v dáli za skalami vidím ohňů zář Přece jen u cíle jsem, bohům lesa blíž
Mezi stíny stromů v hlubokém hvozdu Ovládnutý náladami tajemného šumění Mezi prameny vod a dřevin kořenů Stojím a vzývám matku přírodu
Synem lesů cítím se celým srdcem Od skal temných ozvěna dávnou mojí matkou Vítr silný nesmrtelný ducha mého otcem V tůních krytých křovinami na věky spjat s přírodou
Když dešťových kapek na kraj se snáší přehršel Poznávám tu neskutečnou sílu zemských živlů V hloubi lesů nalézám útěchu své duše Domovem mým je krajina kde žije láska stromů
Když zmocňují se nitra mého pochmurné nálady Samota sžíravá dusí a trýzní Objímám stromů kmeny jejich mocné duše Štěstí vznešené svítá až září