Seděl jsem v předsálí, výčepní zhasínal duše. Vždycky to syklo a člověk se rozplynul v dým. Byla v tom metoda, jednoho po druhém ruše Obracel židle zpět na stůl a lhostejno s kým.
Však bylo k půlnoci, v sále už tlumili světla. Krouživě ke stolům klesali osiřelí. Pila se vodka a pod jazyk píseň se pletla, Vláčná a lepkavá, píseň o osamění.
Zved‘ jsem se ze židle, povídám, že budu platit. Jen si mně změřil a odvětil „No to bych řek‘!“ Prý tady v dávných dnech sedali po šichtě kati A dodnes tu hledají na všechny výčitky lék.
Jen zvesela! Celá kapela!
Jak už jsem řekl: ten výčepní zhasínal duše. Uhasnul plamínek, přelud se rozplynul v dým. Až s pohledem na účet rozum mne poučil suše: „Šest velkých, tři malá, pět vodek, tak to je tím“.
Jen zvesela! Kde je kapela? Jen zvesela! Celá kapela! Jen zvesela, zvesela, zvesela! Zvesela! Zvesela! Zvesela to hrajte, zvesela! (Vy hambářko!)
(sbor) Deset švábů ve sklenici, každej svoji misku má Deset švábů ve sklenici, sklenice je výzkumná Sklenice nám znázorňuje transparentní prostředí Když sklenicí zatočíme, švábi se nám odstředí.